Ekologická pohroma jde za jedním procentem nejbohatších

Zajímavý závěr přinesl výzkum švédského Stockholmského enviromentálního institutu, který na něm spolupracoval s organizací Oxfam. 

Vyplynulo z něj totiž, že 1 % nejbohatších v letech 1990-2015 vyprodukovalo více oxidu uhličitého než polovina chudší planety. Dokonce dvojnásobně více.

V českých končinách byla zelená politika zprofanovaná. Ať už různými obskurními spolky, které blokují společensky důležité stavby, nebo samotnou Stranou zelených, která místo kroků ve prospěch řešení, jež jsou v souladu s přírodou, ve vládě prosazovala stavbu radaru USA v Brdech. Ti, kteří to s ochranou přírody myslí skutečně vážně, tak mají v naší zemi práci o to těžší. I různé výkřiky některých zelených stran v Evropě vyvolávají efekt přesně opačný a lidi spíše popuzují. Ne, skutečně ekologické problémy nejdou primárně za lidmi, kteří si občas chtějí zaletět na dovolenou, nebo mají tu »drzost« jezdit ve starším autě, protože na nové – ekologičtější – si z minimální mzdy nestihli za celý život vydělat, ba dokonce, že konzumují maso. Poškozování životního prostředí na naší planetě jde za těmi, kteří využívají služeb nejluxusnějších zaoceánských parníků, ve svých garážích (či spíše hangárech) mají místo auta trysková letadla, za nadnárodními korporacemi a vyhroceným konzumerismem nejbohatších států.

Zelená politika je celosvětový trend. Pro mnohé mladší, ale i řadu starších ročníků, se stala dokonce životním stylem. Bohužel, mnozí z nich žijí v iluzi, kterou právě výše uvedená studie (a nejen ona) vyvrátila. Bez zapojení nejbohatší vrstvy v jejích soukromých aktivitách i oblasti výrobních mechanismů jednotlivci zelenou planetu nevytvoří. I kdyby se sebevíc snažili, a je dobře, že se snaží. Ekologická řešení nejsou levná. Naopak. Jsou velmi nákladná – tedy v diametrálním rozporu s tím, co korporace a vlastníci výrobních prostředků potřebují, protože dražší výroba = dražší výrobek = nižší odbyt.

K tomu, aby se ekologické výrobky rozšířily mezi nejširší vrstvy, musí splňovat jednu základní podmínku. Musí být finančně dostupné, aby na ně, se svými nízkými výdělky dosáhli. A opět se dostáváme k úloze těch nejbohatších, kteří ovládají ekonomiku… Nejhorší, co by se mohlo stát je, že budeme šikanovat obyčejné lidi sankcemi, že nežijí dost ekologicky, ačkoli si to z objektivních příčin nemohou dovolit. Tím rozhodně planetu nezachráníme.

Co to tedy všechno znamená? Skutečně ekologická společnost není totiž v kapitalistické společnosti, založené na konzumu, realizovatelná. Stávkovat za ochranu prostředí a pak jít volit TOP 09, ODS a další strany establishmentu, je stejné, jako bojovat za práva zvířat a pak si jít koupit kožich a cestou se stavit na dvojitý hamburger.