Katalánci bez hlasu

Nedávné evropské volby znamenaly úspěch i pro trojici politiků, kteří se podíleli na referendu o katalánské nezávislosti na Španělsku.

Carles Puigdemont (bývalý premiér Katalánska), Antoni Comín a Oriol Junqueras byli zvoleni hlasy Katalánců, aby je reprezentovali v Evropském parlamentu, ale v tuto chvíli se bohužel zdá, že vůle více než dvou milionů Katalánců bude zcela ignorována. Na vině je velmi nepřekvapivě zejména Španělsko.

Nejdříve bych však ráda připomněla situaci z října roku 2017. Nedělní referendum v Katalánsku doprovázely rozsáhlé represivní zásahy španělské policie. Ta se na rozkaz centrální vlády v Madridu pokusila zabránit Kataláncům v hlasování: Zabavovala volební urny, obsazovala volební místnosti, vyklízela s nevybíravou brutalitou ty z nich, které Katalánci v obavách před podobným jednáním den předem obsadili. Celý svět obletěly záběry střetů mezi španělskou policií a katalánskými hasiči, kteří se postavili jako lidské štíty, aby bránili své spoluobčany. Ke střetům docházelo i mezi katalánskou a španělskou policií. Na úterý 3. října byla vyhlášena generální stávka na protest proti policejní brutalitě a na podporu požadavků referenda. Zprávy zatím hovoří o více jak 880 zraněných. Přesto více jak 90 % účastníků nedělního hlasování řeklo jasné „ano“ nezávislosti země.

Neustále se vedou debaty o tom, jestli bylo katalánské referendum legální či nikoliv. Tuto debatu v rámci vzniklé situace považuji za bezpředmětnou. To, co považuji za podstatné, je zcela nepřiměřená a lidsky a politicky zcela nepřijatelná reakce španělské vlády, která se katalánským voličům prezentovala jakožto násilnická a dala legitimitu katalánským požadavkům. Chápu, že španělská Ústava hovoří jasně, ale zbabělá reakce tehdejší španělské vlády také. Vyjádřila jsem tedy již tehdy přesvědčení, že pokus o násilné udržení národní jednoty povede pouze k definitivnímu nalomení vůle Katalánců být v rámci jednoho státu s někým, kdo se ke svým (stále ještě občanům) nechová spravedlivě a důstojně.

Španělská vláda se sice zmínila, že španělské soudy a úřady dávají stále jasně najevo, že boj proti katalánskému referendu, myšlence katalánské nezávislosti a všem, kteří ji vyznávají, povedou do naprostého konce a využijí k tomu naprosto všeho. Teď k tomu využívají evropské volby, které však byly, i z přísného úhlu pohledu španělských soudů, legální a výsledky legitimní. 

Situace se má tedy nyní tak, že za organizování referenda nepravomocně odsouzený Oriol Junqueras nesmí opustit zemi, což je u práce, která se odehrává primárně v Belgii a Francii, zásadní. Carles Puigdemont a Antoni Comín mají zase jiný problém. V současnosti se nacházejí na území Belgie, ale španělské úřady vydaly v červnu rozhodnutí, že aby se tito europoslanci mohli chopit funkce, pak si v Madridu musí převzít k tomu určené listiny. Ovšem není rozhodně žádným tajemstvím, že pokud Carles Puigdemont a Antoni Comín vstoupí na půdu Španělska, budou okamžitě zatčeni. Řečeno lehce zjednodušeně – španělské úřady brání jednomu zvolenému europoslanci v práci tím, že ho nechtějí pustit do Belgie, a dvěma europoslancům toho času v Belgii zabraňují v práci tím, že je nutí dostat se do Španělska, ze kterého se však již nedostanou do Belgie.  

2 282 895 – přesně tomuto množství voličů upírají španělské úřady jejich právo na vlastní zástupce v Evropském parlamentu. Považuji za naprosto skandální, aby se třem legálně a legitimně zvoleným poslancům jakkoliv bránilo v jejich práci. Neoddiskutovatelným faktem je, že Carles Puigdemont, Oriol Junqueras a Antoni Comín byli zvoleni, a pokud se to Španělům nelíbí a chtějí tento fakt zvrátit, tak se vrací do časů Franca. 

V tuto chvíli by se měla EU postavit za katalánské voliče, ale ta zatím mlčí. Tehdejší předseda Evropského parlamentu Tajani (z evropské lidové frakce, ve které je i KDU-ČSL a TOP 09) šel dokonce tak daleko, že zamezil Puigdemontovi a Comínimu ve vstupu do budov Evropského parlamentu. Stát se to v jakékoliv zemi mimo EU, již by byla poslána protestní nóta a celé věci by se nakonec dost možná věnoval i sám Evropský parlament. Jelikož se však jedná o „spor“ Španělsko – Katalánsko, nechce se EU oficiálně do věci míchat. To ovšem logicky dost nejde a samotný fakt, že předseda Evropského parlamentu odmítl do jeho prostor vpustit zvolené europoslance z Katalánska, dává jasně najevo, že EU (respektive minimálně Evropský parlament) je na straně Španělska. 

Za sebe mohu pouze říct, že odmítám (ne)uznávání výsledků voleb podle toho, jak se komu hodí. Evropský parlament má dle mého soudu povinnost bojovat za práva všech občanů EU a zákonitě tedy i Katalánců. Budu tedy prosazovat, aby se Carles Puigdemont, Oriol Junqueras a Antoni Comín mohli plně věnovat naplňování svého mandátu.