Davos a my

Nechci malovat čerty na zeď, jen upozornit na to, že je skutečně nejvyšší čas se socio-ekonomickým problémům věnovat, pokud nechceme vidět nástup populismu a miliardáře u moci.

Od počátku roku se do médií dostávají zprávy o reálném stavu ekonomiky, které ukazují, že 21. století asi opravdu nebude tak růžové, jak jsme se mohli na počátku milénia domnívat. Skončilo sice století ničivých válek a masakrů, ale socio-ekonomické výdobytky minulého století mizí v nenávratnu. Sen o sociálnějším a ekonomicky spravedlivějším světě se rozplývá a nahrazuje ho rozevíraní ekonomických nůžek a postupný rozklad střední třídy. V lednu proběhlo Ekonomické fórum v Davosu. Příjemná příležitost pro mocné tohoto světa  společně poklábosit a zapředstírat, že jim záleží na osudu světa. Myslím, že se jim debatovalo ještě radostněji, když byla zveřejněna zpráva neziskové organizace Oxfam ukazující, že osm (ano, to není chyba, skutečně jen osm) nejbohatších lidí planety vlastní tolik jako 3,6 miliardy ostatních. Polovina světové populace má tedy majetek ve stejné hodnotě jako oněch osm nejbohatších miliardářů; přitom ještě loni si polovinu lidstva mohlo koupit 62 nejbohatších.  Z těchto osmi nejbohatších je šest Američanů, jeden Mexičan a jeden Španěl. Další údaje jsou neméně znepokojivé. Od roku 2015 platí, že nejbohatší 1 % lidí vlastní více bohatství než zbytek planety. Příjmy nejchudších 10 % lidí se zvýšily mezi lety 1988 a 2011 o méně než tři dolary za rok, zatímco příjmy jednoho procenta nejbohatších 182krát. Ve Spojených státech byl podle nového výzkumu ekonoma Thomase Pikettyho za posledních 30 let růst v příjmech spodní poloviny lidí nulový, zatímco příjmy horního 1 % vzrostly o 300 %. Možná, že ekonomická krize skončila, ale opravdu snad nikdo nemůže popřít, že ta opravdová krize, ten skutečně zásadní problém, leží v samé struktuře ekonomického uspořádání. Jak můžeme za této situace vůbec předstírat, že vše jde správným směrem a jsme z nejhoršího venku? Jak si někdo vůbec může dovolit říct, že současné ekonomické uspořádání vede k prospěchu celé společnosti? Zástupkyně Oxfam k tomuto dodává: „Jsme v situaci, kdy miliardáři často platí nižší daně než jejich uklízečka nebo sekretářka.“ Nikdo dnes již nepopírá, že stávající systém přerozdělování ve společnosti zkrachoval a jsme svědky silné frustrace a politických turbulencí. Brexit nebyl ani tak o EU jako spíše o statusu quo v britské společnosti a Trump rovněž nebyl zvolen kvůli tomu, že Američané milují budování zdí, ale protože byl hlasem proti establishmentu. Samotní boháči jsou si toho vědomi a mluví se o tom, že se připravují na kolaps západní civilizace a nakupují odlehlé pozemky, kde budují opevněná útočiště (pouze podotýkám, že zdrojem mi je týdeník Respekt). Ani zprávy z České republiky se přitom rozhodně nedají popsat jako pozitivní. Vojtěch Ondráček na Deníku Referendum píše o tom, že: „Skoro pětina českých zaměstnanců žije v chudobě, manažeři naopak mají nadstandardně vysoké výdělky. Ve srovnání se zeměmi EU jsou ale levní všichni… Naše průměrná mzda dosahuje jen 59 procent unijního průměru. Jenže naše HDP parity kupní síly má velikost 86 procent průměru EU. Zaměstnavatelé na českém trhu si mohou gratulovat, protože Češi očividně dělají hodnotnější práci, než za kolik jsou placeni.“ Český porevoluční ekonomický sen se stal skutečností a pracujeme proto, abychom byli chudí. Hlavní strůjci tohoto “zázraku“ si mnou ruce a užívají si doživotní penze z peněz daňových poplatníků. Češi přitom pracují jak mourovatí, dostávají malé mzdy a zisky z jejich práce opouští Českou republiku.
Nechci malovat čerty na zeď, jen upozornit na to, že je skutečně nejvyšší čas se těmto socio-ekonomickým problémům věnovat, pokud nechceme vidět nástup populismu a miliardáře u moci. Jsem stále bytostně přesvědčena, že jen skutečně levicové síly mohou nastolit společnost, která je spravedlivější a nemá v centru svého zájmu ekonomická uskupení, ale lidi z masa a kostí. Musíme přestat vytvářet ekonomiku pro korporace a prosazovat alternativy hodné 21. století.