... leč Obamova legislativa má za sebou mnoho úspěchů, ale i morálních proher.
Nechci odcházejícího prezidenta nijak hájit, ale je pravdou, že po dobu svého prezidentství musel čelit Kongresu a Senátu, který měl často republikánskou většinu, a tak nemohl prosazovat svůj program v míře, kterou voličům slíbil. Jeho největším úspěchem na domácí scéně zcela jistě bylo zavedení tzv. Obamacare, která umožnila poskytnutí přístupu více než 48 milionům nepojištěných Američanů k levné, ale zároveň kvalitní zdravotní péči. Za to, že v USA zavedl »evropský standard«, byl v republikánských médiích označován za socialistu a komunistu, což jen ukazuje na absurdní atmosféru, v jaké se v Americe vede veřejná debata.
START a pak hned konec
Za velký úspěch na mezinárodním poli jistě můžeme označit podepsání dohody START v Praze. Spolu s tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem slíbil, že do sedmi let omezí počet strategických hlavic na 1550. Tím však období dobrých vztahů s Ruskem skončilo a dnes se mluví o nové studené válce.
V médiích je Barack Obama často prezentován jako velmi milý a šarmantní chlapík, který se nebojí dávat najevo své emoce, a byl chválen za lidštější styl politiky. V roce 2016 však jeho administrativa nechala shodit celkem 26 171 bomb (tři každou hodinu!), a to zejména v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Libyi, Jemenu, Somálsku a Pákistánu. Americké speciální jednotky pak operovaly ve 138 zemích světa (70 % všech zemí), což je oproti Bushově administrativě nárůst o 130 %. Desetkrát častěji než prezident Bush pak nařizoval útoky pomocí dronů, a to zejména na územích nepatřících k zemím, se kterými je USA ve válečném stavu.
Pochybná obhajoba
Obama to obhajuje na základě legislativy z let 2001 a 2003, která mu umožňuje podnikat tyto kroky proti al-Kajdá. Během těchto útoků však dochází ke značným ztrátám na životech u civilního obyvatelstva, které ovšem americkou administrativu zajímají asi stejně jako fakt, že tyto kroky už dávno nejsou proti al-Kajdá a nejsou tak v souladu ani s americkým, natožpak mezinárodním právem.
O výsledcích amerických bombardování si můžeme udělat obrázek na základě případu z afghánského Kundúzu. Dne 3. října 2015 přišlo při americkém útoku na nemocnici (!) o život 42 lidí, včetně 14 zaměstnanců Lékařů bez hranic, a další desítky lidí byly zraněny. Všechny bojující strany věděly o tom, kde se nemocnice nachází. V onen osudný den informovali Lékaři bez hranic vojenské štáby v Kábulu a Washingtonu o tom, že jsou již půl hodiny bombardováni, a přitom byli bombardováni ještě dalších třicet minut. Všechny nemocniční budovy byly zničeny. Okolní budovy nikoliv.
Neskoncoval s nerovností
Prvnímu černošskému americkému prezidentovi se navíc nepodařilo skoncovat s nerovností v americké společnosti a s policejním násilím až příliš křiklavě namířeným proti černošské populaci. Nepokoje ve Fergusonu a Baltimoru se ukázaly být jenom špičkou ledovce.
Na jednu stranu vidíme Ameriku jako zemi s obrovským koncentrovaným bohatstvím, ale rozdíly mezi bohatými a těmi ostatními jsou největší od kolapsu ekonomiky ve 20. letech 20. století. Člověk navíc nemusí mít levicové smýšlení na to, aby si uvědomil, že je do nebe volající, když 58 % všech nových příjmů od krachu na Wall Street putuje nahoru k onomu jednomu procentu nejbohatších Američanů.
Přes obrovské pokroky v technologii a produktivitě miliony Američanů pracují déle za nižší mzdy. Reálný střední příjem mužských pracovníků je o 783 dolarů nižší, než tomu bylo před 42 lety. Amerika má navíc obrovský problém s chudobou u dětí. Jestliže index postižení chudobou u nezletilých dosahuje u Norska číslo 5,3; v ČR 12,8; pak v USA je to dokonce 32,2. Amerika už dávno není zemí neomezených možností pro všechny, ale spíše továrnou na všemocné miliardáře a pak není divu, že se stávají i prezidenty.
Za Obamovy administrativy tak docházelo k nárůstu nepokojů, všeobecné nespokojenosti, pocitu odcizení a z jeho hesla: »Ano, můžeme«, se stalo Trumpovo: »Uděláme Ameriku znovu velkou«.
Ve své podstatě není větší porážky pro Obamu než fakt, že americké prezidentské volby vyhrál muž, který mu nemůže být politicky (ale i lidsky) vzdálenější. Obama tak paradoxně sice odchází milovaný za svůj přístup, ale do značné míry zatracovaný za svou politiku. Anti-Bushe tak vystřídá anti-Obama.